Evropská unie a její členské státy se intenzivně snaží zabránit zbytečnému odpadu a podporovat oběhovost plastů. Legislativně regulují výrobu i odpadové hospodářství. V potravinářském průmyslu ale naráží na nutnost ochrany jídla a spotřebitele, která může budit dojem, že je v opozici s ekologickým přístupem. Opak je ale pravdou. Plastové obaly potravin dokážou naplňovat oba cíle.
Evropské směrnice balíčku k cirkulární ekonomice neznamenají, že se ze dne na den přestanou vyrábět plastové obaly. Pozornost se zaměří (a mnohdy už zaměřuje) na výrobu maximálně recyklovatelných produktů. A aby recyklace naplňovala svůj význam (navracení materiálu do nového cyklu výroby), měl by recyklát najít uplatnění jako přídavek k primární výrobní surovině.
Jenže, zpracování recyklovaného plastu do obalů potravin reguluje jiná legislativa. Evropský úřad pro ochranu potravin (EFSA) zatím kromě rPET neschválil žádný plastový recyklát pro přímý styk s potravinami. Do budoucna se tomu nebrání, ovšem při zaručení maximální bezpečnosti. Ta by však znamenala nutnost uzavřených recyklačních okruhů tak, aby se třeba z kelímku na jogurt stal opět kelímek na jogurt. A to by, nehledě na proces schvalování, přesahovalo současné logistické a finanční možnosti výrobců.
Jediným požadavkem na používání recyklátu v potravinářském průmyslu je aktuálně jeho 25% podíl v nápojových PET lahvích v roce 2025 (a 30% podíl v roce 2030).
Směrnice EU o omezení dopadu některých plastových výrobků na životní prostředí z června 2019
Problematická recyklace?
Nejen u obalů potravin, ale u celé recyklace plastů je problém v tom, že pro ně není dotažený systém oběhového hospodářství. Jsou totiž levné a je jich mnoho druhů. To znamená, že je levnější vyrobit nový produkt z ropy než z recyklátu.
Mnohodruhovost plastů má zase za následek, že i když se dostanou do žlutého kontejneru, plně nefunguje jejich systém třídění, čištění a reálné recyklace. Při třídění je totiž nutné oddělovat jednotlivé druhy plastů jako např. polypropylen, polyethylen, PVC, PET a recyklovat je pak zvlášť. Důležitá je při tom důslednost. Podle společnosti EKO-KOM může být třeba v tuně vytříděných PET lahví jen 60 gramů nečistot.
Přečtěte si: Je chemická recyklace budoucností pro udržitelnost plastů?
Co (z)můžete
I kdyby samotná recyklace fungovala stoprocentně, stěžejním článkem zůstávají samotní lidé, spotřebitelé. Právě ti mají v rukou osud plastového obalu s následujícími možnostmi:
- Plastovému obalu se úplně vyhnout.
- Vybírat nejen zboží, ale také obal, nejlépe plně recyklovatelný.
- Kde je to možné, preferovat (a požadovat) obaly z recyklátu.
- Po použití obal správně umístit do žlutého kontejneru.
- A nebo jej lhostejně zahodit do popelnice s komunálním odpadem nebo dokonce do přírody.
Podle studie Plastové sliby, kterou zveřejnila tzv. Zelené aliance, jsou to právě koncoví zákazníci, kteří na jednu stranu hlasitě volají po omezení plastových obalů, své vlastní spotřební chování ale nijak nemění.
“Lidé nenakupují méně, rozvážněji, šetrněji. Nesnaží se beze zbytku zužitkovat to, co nakoupí. Domácnosti neprodukují méně odpadu. Obsah nákupních košíků se během posledních let nezměnil. Veřejné mínění, které se teď obrátilo proti jednorázovým obalům, totiž nevidí důsledky svého rozhodnutí a jeho širší souvislosti,” zní závěry zprávy.
Bez obalu neznamená bez odpadu
Karta je tak zdánlivě na druhé straně, u výrobců a prodejců, kteří se snaží vyjít vstříc “uvědomělé” poptávce změnou nebo vynecháním obalů. Ale právě vyřazování jednorázových plastů z nabídky a přecházení na neplastové formy obalových materiálů zatěžuje v konečném důsledku životní prostředí ještě více. Jednak odpady a také vyššími emisemi skleníkových plynů.
Plast totiž představuje většinou ten nejefektivnější obalový materiál. Potraviny chrání, umožňuje jejich přepravu a distribuci a usnadňuje spotřebu. Zároveň také pomáhá prodloužit jejich životnost. Významně tak přispívá k omezení plýtvání jídlem.
Salátová okurka zabalená v plastu vydrží třikrát déle, než nezabalená. V obalu ztratí 1,5 % vody za 14 dní, bez obalu 3,5 % vody za 3 dny, a je tak odsouzená stát se výrazně rychleji neprodejnou a tudíž odpadní potravinou, vypěstovanou zbytečně.
Podle Vladímíra Kočího z Fakutly technologie ochrany prostředí VŠCHT v Praze zkonzumujeme v konečném důsledku pouze třetinu vyprodukovaného jídla, druhou třetinu vyhodíme už při samotné produkci a tu třetí vyplýtváme tak, že ji ani nespotřebujeme.
A co se týká produkce potravin, právě ta vytváří jedny z nejvyšších emisí skleníkových plynů. Promrhané jídlo tak představuje ekologickou zátěž hned několikrát.
Studie Denkstaat na to pohlíží tak, že plastový obal na kilogram čerstvého jídla zatíží životní prostředí 70 g skleníkových plynů. Zároveň ale ušetří 350 g CO2, které by se dostaly do ovzduší v případě, že by se to samé množství jídla nedostalo ke spotřebiteli včas a zbytečně se vyhodilo.
Přečtěte si: Jak snižovat uhlíkovou stopu potravin? Významnou roli hraje rostlinná strava i udržitelné obaly
Jiný materiál, jiná uhlíková stopa
Zátěž v podobě uhlíkové stopy je zajímavým ukazatelem i pro případ, kdy by plastové obaly měly nahradit jeho rádoby ekologičtější varianty, třeba z papíru nebo skla. Ve všech případech je důležité podívat se na srovnání různých obalových materiálů z hlediska jejich celého životního cyklu (LCA – Life Cycle Assessment).
Touto optikou papír vyžaduje jednak vstupní surovinu v podobě pokácených dřevin (jen pro české prodejny Billa padlo na papírové tašky měsíčně až 300 stromů), přitom je vnímán stejně jednorázově jako plast. Recyklace papíru je navíc energeticky náročnější, často ji nelze provést ani vícekrát.
Sklo je zase vysoce porézní materiál, který musí být před dalším použitím důkladně očištěn. To je také energeticky náročné. Přidáme-li emise vznikající navíc kvůli váze skla při jeho přepravě, neřadí to skleněný obal určitě k nejekologičtějším variantám obalových materiálů.
Podle výrobce mlékárenských produktů Hollandia váží skleněný obal na 500 gramů jogurtu stejně jako 34 kelímků na stejnou hmotnost produktu. Je tak nákladnější a více zatěžující na přepravu včetně návratu na místo, kde bude opět naplněn.
Nejen z těchto srovnání je patrné, že řešením není plasty jen zakazovat, ale umět je především využívat – vyrobit je recyklovatelné, s (až plným) podílem recyklátu a zavést systém oběhovosti. A zároveň motivovat lidi, aby do tohoto systému přispívali. Přece jen právě je obaly chrání (a v případě potravin obzvlášť). A ne nutně to pro všechny znamená sofiinu volbu buď bezpečnost nebo příroda. Ta kvůli plastům totiž nemusí automaticky prohrávat.
Přečtěte si: Obaly mléčných výrobků šetrné k přírodě? Bez plastu se neobejdete, ukázala studie
