Greenwashing aneb klamání spotřebitele o ekologické prospěšnosti produktu nebo celé firmy sílí. Ačkoliv nemusí jít vždy o záměr, ale třeba jen nedostatek informací, je nevyhnutelnou odpovědnosti každé firmy tuto problematiku sledovat a pojmenovávat své výrobky nebo činnosti pravdivě a transparentně. To se týká i plastových obalů. Nástroje k tomu představila Lenka Mynářová na webináři iniciativy No Greenwashing.
V případě obalů je za greenwashing považováno například tvrzení, které zdůrazňuje ekologický aspekt pouze jedné jeho vlastnosti. Tou může být bio složka, kompostovatelnost nebo také 100% recyklovatelnost.
Přečtěte si: Poznáte greenwashing? Aneb lakování alternativ plastových obalů nazeleno
Častým nešvarem je, když se nazeleno lakují alternativy plastových obalů. Ať už se jedná o bambusové obaly, bioplastové krabičky na jídlo nebo papírové kelímky na kávu. Většina z těchto řešení sice redukuje plast, ale v celkovém kontextu se nejedná o udržitelné řešení.
Právní aspekty greenwashingu
Jak pro výrobce, tak spotřebitele je důležité si uvědomit, že greenwashing má svůj právní rámec a je postihnutelný. Už zkrátka existují postupy usilující o to greenwashing eliminovat. Patří mezi ně:
- Výklad směrnice EP 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům (prosinec 2021)
- Taxonomie udržitelných činností (přehled, o co jde zpracovaný AMO)
- Směrnice EK o náležité péči produktů v oblasti udržitelnosti (nový návrh)
„Největší problém však stále tkví v komplexnosti této problematiky. Je nesmírně obtížné určit, co greenwashing je a co není. Je to obsáhlé téma, které je těžké přesně definovat. Ale prosincový výklad směrnice o nekalých praktikách už nabízí konkrétní příklady toho, co už jako greenwashing shledáno je,“ upozornila Lenka Mynářová.
Tyto dokumenty se budou ještě doplňovat a měnit, a proto je potřeba i nadále vývoj problematiky bedlivě sledovat. Např. Směrnice o náležité péči produktů v oblasti udržitelnosti říká, že odpovědnost za udržitelnost není pouze na tom, kdo produkt prodává, ale že se na ní podílí celý hodnotový řetězec.
„Přijetí tohoto návrhu by znamenalo úplně nové výzvy – dodavatelé by museli poskytovat přesné údaje např. o materiálech a nemohli by se již schovávat za výrobní tajemství. Celkově by se jednalo o větší transparentnost trhu,“ myslí si Mynářová.
Jak předejít greenwashingu
Zodpovědnost v tomto případě leží na bedrech výrobců. Firmy se nařčení z greenwashingu mohou vyhnout, zaměří-li se na poskytování důkazů o svých zelených tvrzeních v podobě nezávislých ověření.
Cestou je implementovat evropské přístupy. „Nemá smysl řešit tuto problematiku na národní úrovni, ať to zní sebelíp. V dnešní globální společnosti je potřeba mít jednotné postupy a označování platné pro všechny. Evropa je v tomto momentálně lídr, jehož standardy přejímají ostatní regiony,” připomněla Lenka Mynářová.
Základní nástroje pro podložení zelených tvrzení:
- LCA – Life Cycle Assessment (= analýza životního cyklu produktu)
- CFP – Carbon Footprint of Product / CCF – Corporate Carbon Footprint (= uhlíková stopa)
- PEF – Product Environmental Footprint / OEF – Organisation Environmental Footprint (Environmentální stopy/dopady)
- ESG – Environmental, social and corporate governance (= nefinanční kritéria, která měří dopad na životní prostředí, respekt k sociálním hodnotám a aspekty prospěšného řízení společností)
Přečtěte si: Škodí plasty životnímu prostředí více než jiné materiály? Odpověď nabízí LCA
I u používání těchto metod a indikátorů dochází k vývoji. Uhlíková stopa se jako ukazatel začíná pomalu opouštět, protože zdůrazňuje pouze jednu stranu udržitelnosti. Naopak za nejsilnější směr se považuje Product Environmental Footprint, který navrhla Evropská komise jako běžný způsob měření vlivu na životní prostředí. Zohledňuje totiž celou škálu dopadů, kromě uhlíkové stopy také např. toxicitu pro člověka, využívání půdy nebo acidifikaci (viz obr. níže).
Nový ukazatel Eco-Score
Kromě zmíněných nástrojů hodnotících udržitelnost je v rámci eliminace greenwashingu nutné ale ověřovat i srozumitelnost a správné pochopení zelené komunikace spotřebitelem.
Jak tedy konkrétně postupovat při označování výrobků/činností jako ekologických nebo udržitelných? Základnu doporučeného postupu tvoří analýza životního cyklu (LCA). Touto metodou se kvantifikuje environmentální stopa produktu či organizace (PEF resp. OEF) a až z této metodologie se implementují pravidla do jednotlivých produktových kategorií.
Přečtěte si: Obaly mléčných výrobků šetrné k přírodě? Bez plastu se neobejdete, ukázala studie
Lenka Mynářová, jako zástupkyně biotechnologické společnosti Nafigate Corporation, hovořila na webináři o kosmetice a návrhu tzv. EcoScoreBeauty Consortium: „Už existuje návrh pro zavedení eco-scoringu u všech kosmetických produktů. Spotřebitel by se tak mohl ke koupi rozhodnout na základě dosaženého skóre ekologičnosti produktu, jednoduchého symbolu, místo ceny nebo obalu. Hlavním cílem je zamezit klamání spotřebitelů.“
