Když je zbytečný obsah, je zbytečný i obal

Jak se dá nahlížet na udržitelnost plastových obalů? Který obal vybírat, abychom minimalizovali zátěž na životní prostředí? A jsou plasty výhodnějším materiálem než sklo či papír? Na tyto a podobné otázky jsme se zeptali odborníka na environmentální dopady produktů lidské činnosti Vladimíra Kočího.

Pane docente, v magazínu Udržitelný obal se věnujeme tématům spojeným s výrobou a používáním plastových obalů, jejich udržitelností. Vy se dlouhodobě zabýváte studiem environmentálních dopadů různých produktů, můžete na úvod zmínit škálu těchto produktů a jaké místo v ní zaujímají právě plastové obaly. Asi nejsou to nejhorší, co za sebou lidé nechávají? 

Jsou určitě horší věci, které za sebou lidé zanechávají, než jsou jenom plastové obaly. Ale samozřejmě plast má nějakou negativní stopu na životní prostředí a hlavní otázka je, nakolik je ta stopa nezbytná pro náš spokojený život.

Problematika obalů je totiž poměrně komplexní, není to jenom o ropě, o toxických látkách nebo skleníkových plynech. Nejde zároveň jen o materiál, ale o celou distribuci výrobků k zákazníkům.

Přečtěte si také: Škodí plasty životnímu prostředí více než jiné materiály? Odpověď nabízí LCA

Můžete přiblížit jak se vůbec dá posuzovat environmentální dopad jednotlivých lidských činností nebo výrobků?

Využíváme metodu posuzování životního cyklu, ve zkratce LCA (Life Cycle Assessment). Je to analytický nástroj, který se snaží různé výrobky, technologie, ale i služby hodnotit takzvaně od kolébky do hrobu. Tj. od získávání surovin, které jsou potřebné pro výrobu materiálů, včetně těch použitých pro přenos energie (ropa, uhlí apod.). Pak řešíme energetickou náročnost výroby produktu plus potřebujeme vědět, např. kolik barev se tam dává, kolik aditiv… Zároveň sledujeme, kolik odpadních vod nebo emisí do ovzduší ta výroba generuje. Pak nás zajímá použití toho samotného produktu.

Obvykle použití velké environmentální dopady nemá, ale jsou i produkty, které slouží dlouhodobě, třeba budovy, jejich komplexy, celé stavebnictví. Tam potom provoz hraje poměrně velkou roli. A následuje konečná fáze, buďto odstranění těch materiálů, výrobků, nebo jejich recyklace, případně znovupoužití. 

To je tedy životní cyklus produktu. Jak se pak kvantifikuje ten jeho environmentální dopad?

Každá tato fáze, kterou jsem zmínil, něco z životního prostředí bere, nebo tam také něco vypouští. A my se snažíme ty vstupy a výstupy jednotným způsobem zmodelovat. Získáme informace, kolik jich je a vztáhneme je k určité funkci výrobku. Takže třeba u kelímku na jogurt by to mohl být kilogram zabaleného jogurtu. Tak získáme data, kolik jednotlivých surovin jsme z životního prostředí vzali a kolik emisí jsme na ten jeden zabalený kilogram do přírody vypustili.

Všechny tyto emise potom pomocí tzv. charakterizační faktorů převedeme na výsledky indikátorů kategorií dopadů na životní prostředí. Je to např. uhlíková stopa, vodní stopa, úbytek surovin, množství toxických látek a řada dalších. 

Metoda LCA je charakteristická právě tím, že se nezaměřuje jen na jednu skupinu dopadů, ale hodnotí produkty napříč všemi těmito kategoriemi dopadu, a to je vlastně takové jádro posuzování životního cyklu.  

Výhodou metody LCA je, že umožňuje srovnávat na první pohled nesrovnatelné, třeba výrobu polypropylenového kelímku se vzdáleností, kterou ujede automobil. Je opravdu tak univerzální?

Do určité míry ano. Setkávám se často s přirovnáním k nějaké známé jednotce. Například, jak dlouho budeme svítit žárovkou ve srovnání s tím, jak má být zabalený jogurt, nebo jak daleko dojedeme automobilem. Bude to pokulhávat, protože nevíte o jaké přesně auto jde, jestli jede do kopce, je naložené atd. 

Je zároveň otázkou, jestli se dá kilogram CO2 emisí z výroby elektrické energie srovnávat s emisemi, které generuje výroba plastového kelímku. Na jednu stranu ano, protože jsou to stejné emise, tak si řekneme, co s čím, co je horší. Na druhou stranu ne, protože každý produkt má úplně jinou funkci.

Srovnáváme-li tedy typy kelímku, které balí jogurt. Dá se říct, po kterém obalu spíše sáhnout, který má nižší uhlíkovou stopu?

Já bych se v prvé řadě možná trošku provokativně zeptal, na kolik je ten výrobek, který balíme, pro nás potřebný. Nakolik je nutný pro naše zdraví a spokojenost? Pakliže budeme předpokládat, že je to něco nezbytného, co prostě potřebujeme, tak pak má smysl mezi obaly hledat ekologičtější variantu. Pokud je totiž zbytečný obsah, je zbytečný i obal a naprosto zbytečné je řešit i jeho dopad. 

Na příklad, pokud jste v oblasti, kde máte kvalitní kohoutkovou vodu, tak asi nemá cenu řešit, jestli máte stolní vodu balit do PET nebo do skla, protože je obojí v tu chvíli zbytečný obal. To už je spíš věc kultury než životního prostředí. 

Ale řekněme, že máte výrobek, třeba ten jogurt a prostě jej chcete, potřebujete uvádět na trh a hledáte ekologičtější variantu obalu. Pak je to chvályhodné a metoda LCA je pro vás dobrým nástrojem porovnání těchto variant. 

Když jste s Vaším týmem hledali ekologičtější varianty právě plastových kelímků na jogurt, jaké byly výsledky?

Pomocí metody LCA jsme ukázali, že jsou mezi jednotlivými variantami statisticky významně rozdílené environmentální dopady, a že tedy stojí za to uvažovat, který kelímek je lepší. Šlo jednak o materiál, ale také o různé tvary a velikosti balení.

Nejlépe z toho srovnání na jeden kilogram jogurtu vyšel polypropylenový kelímek s potiskem a tenký průhledný kelímek s papírovým přebalem. Ten byl zajímavý také v tom, že umožňuje hledat různé poměry mezi kartonem vně a plastem uvnitř. A ještě je třeba zmínit, že čím větší množství v jednom obalu máte, tím jsou nižší i jeho dopady.

Dají se porovnávat i zcela odlišné materiály mezi sebou, třeba plast a sklo?

Sklo ve srovnání s plastem nevychází moc dobře. Je to proto, že sklo je náročné na výrobu. A jestliže se nepoužívá opakovaně, tak jde o horší variantu, než plast. Co mě na sklu baví, je ale právě, že nás nutí používat jej opakovaně. Každý obal, který se používá opakovaně, je z principu lepší než jednorázový. My dokonce umíme pomocí LCA vypočítat, kolikrát se musí použít, aby to začalo být lepší než ten plast. U nápojů je to zhruba kolem deseti použití. 

A teď je otázka, nakolik distribuční systém dokáže zajistit, aby se jogurt ve skle dávkoval opakovaně, což už prostě není jednoduché. Musíte obal dostat zpátky, vymýt ho, tam je nějaká energetická spotřeba, musíte mít teplou vodu, nějaký louh se tam dává, můžou tam být další vstupy a výstupy. Takže i to opakované použití s sebou nese dopad na životní prostředí.

Ale celkově mám skleněné obaly rád, vyvolávají dojem větší solidnosti a je pro kvalitnější výrobky. Nese v sobě ale zároveň stejné riziko, že se pak budou skleněné obaly povalovat kdovíkde nebo skončí na skládkách.Tam pak už je ta varianta oproti plastu horší. 

Přečtěte si také: Bez obalu neznamená bez odpadu aneb jak plastové obaly snižují plýtvání potravinami

Momentálně se obchodní řetězce a na první pohled i spotřebitelé vymezují vůči zbytečným obalům. Studie STOP waste – SAVE food přitom zmiňuje, že samotné obaly představují až pětkrát nižší zátěž životního prostředí, než promarněné jídlo, které by vzniklo, kdyby nebylo zabalené. Jaký na to máte názor? Pomáhají obaly snižovat plýtvání jídlem a tedy vlastně dopad na změnu klimatu?

Jednak se dá porovnávat environmentální dopad toho, co je zabaleno uvnitř a pak toho obalu. To my děláme. Dokonce jsme na to navrhli indikátor “package to product”. Pokládáme si otázku, zda má smysl, aby měl obal výrazný podíl v celkových environmentálních dopadech toho uvnitř zabaleného produktu.

Udělali jsme nástřel několika různých potravinových výrobků – masa, luštěnin, apod, kde se ukazuje, že u některých obalů environmentální dopady představují řeba 10, 20 i 30 % toho výrobku. Já se ptám, jestli to je moc nebo málo? To je právě otázka, ke které nemáme referenční hodnoty. 

Jsou ale dokonce výrobky, jejichž obal má několikanásobně větší dopady, než ten výrobek samotný, třeba balená voda je takovým typickým případem. Takže vy nekupujte tu vodu uvnitř, ale kupujete obal a vlastně s ním asociované environmentální dopady. Proto má opravdu smysl porovnávat obaly hlavně s tím, co je uvnitř zabaleno. Když se na to budete dívat z pohledu nutričních hodnot, tak zdravá strava je strava čerstvá.

Jak říkáte, záleží na jednotlivých případech, může tento podíl být vyšší třeba u těžkých obalů, nebo u velmi malých zabalených porcí apod. Přesto, celkově je uhlíková stopa průměrného Evropana způsobená jen 0,7 % balením potravin. Je to málo, nebo moc? 

No, to musí posoudit každý sám, ale je to tak, balení jako takové nepředstavuje, řekněme v České republice, ten zásadní environmentální problém, který každý z nás způsobuje. Největší dopad má energetika a to, co jíme. Obaly, ne, že by byly zanedbatelné, ale je to poměrně malá část. 

Já si rád věci srovnávám podle významnosti. Před třemi lety jsme proto udělali studii, v jakých oblastech je ten náš dopad největší, abychom si uvědomili, do čeho má smysl investovat úsilí, jak ve výzkumu, tak ve zlepšování. Jestliže budeme zlepšovat něco, co samo o sobě představuje 1 %, tak to můžete zlepšit maximálně o 1 %, spíš méně, protože tam bude nějaký limit. 

Ale jestliže budete investovat čas a úsilí do něčeho, co představuje 40 nebo 30 % environmentálních dopadů, tak tam určitě můžete zlepšit třeba opět 10 % nějakým opatřením. To je v Česku například energetika. Proto, když někdo řekne, že žije ekologicky, protože řeší své obaly na potraviny a přitom neřeší energetiku, tak to podle mě nemá úplně dobrý tah na branku.

Zajímá vás, jak zvyšuje environmentální dopady nakládaní s plastovými obaly po jejich použití? Co je výhodnější – recyklovat, skládkovat nebo spalovat? A jakým směrem by se měli vydat výrobci plastových obalů, aby minimalizovali uhlíkovou stopu jejich produktů?

Přečtěte si pokračování rozhovoru nebo shlédněte celý videozáznam.