Odpadní plasty jsou jednou z největších výzev současné generace. Základním problémem je lineární způsob výroby a nakládání s plasty a plastovými výrobky, který jednak spotřebovává přírodní zdroje, ale také produkuje negativní externality.
“Dosáhli jsme kritické míry vypouštění emisí CO₂, což už není udržitelné. Snažíme se k jejich snížení přispět mimo jiné i chemickou recyklací,” uvedl Robert Suchopa, projektový manažer pro oblast chemických recyklací ve skupině Orlen Unipetrol. Právě ta může být už brzy způsobem, jak ve velkém vyrábět plasty převážně z odpadu a ne z primárních surovin.
Proces chemické recyklace, který vyvíjí výzkumné pracoviště ORLEN UniCRE ve spolupráci s ORLEN Unipetrol a VŠCHT Praha, je založený na tzv. pyrolýze neboli termické depolymeraci. “Během ní se přetváří odpadní plasty na plynné, kapalné a pevné produkty, které mohou najít další využití v rámci chemického průmyslu. Za určitých předpokladů z nich lze vyrobit opět polymery v tzv. virgin kvalitě,” vysvětlil Suchopa termický rozklad odpadu na olej, který se následně může přidat k surovinám do existujících technologií.
Přečtěte si: rPlasty mají budoucnost. V obalech potravin je ale (zatím) nehledejte
Virgin kvalita recyklátu je přitom důležitá pro plasty v potravinářském nebo farmaceutickém průmyslu. Dosud ale stojí v cestě plnému využití této technologie ještě několik překážek.
Uhlíková stopa
“Jako všechny lidské činnosti i recyklace odpadů vykazuje negativní externality. Je proto třeba na dostupná řešení nahlížet srovnatelnou optikou, kterou představuje např. LCA. Podle studie publikované společností BASF může chemická recyklace odpadních plastů vykazovat až o 50 % nižší emisní stopu ve srovnání s energetickým využitím,” prezentoval Robert Suchopa dostupná data na lednovém obalovém kongresu Obalko.
Na ukázce evropských čísel z roku 2018, kdy se z celkově vyprodukovaných 29 milionů tun plastového odpadu více než 42 % spalovalo, by zapojení chemické recyklace uspořilo téměř 19 milionů tun CO₂. To je množství srovnatelné s emisemi 1,5 milionů průměrných obyvatel Česka.
V opačném gardu se ale vůči chemické recyklaci nejčastěji namítá, že je více energeticky náročná a produkuje více toxických vedlejších produktů než recyklace mechanická.
Mechanická recyklace
Podle Suchopy je nutné zdůraznit, že se chemická recyklace nevymezuje vůči té mechanické, ale naopak mohou tvořit synergii. “Účinnost řetězce mechanické recyklace je zhruba 50 % a právě tady nastupuje chemická recyklace,” vysvětluje na příkladu množství primárních surovin a množství výstupů bez a se zapojením chemické recyklace.
Právě plastový odpad, který se v procesu mechanické recyklace nevyužije, maximálně spaluje (tzv. výmět), dokáže chemická recyklace přeměnit na kvalitní druhotnou surovinu. “Jsou to právě tuhá alternativní paliva, u nichž odklon od procesů energetického do procesů chemického využití představuje v recyklaci zatím nevyužitý potenciál,” upozornil Suchopa.
Zapojením obou druhů recyklace se podle něj můžeme dostat teoreticky k tomu, že na stejné množství výrobků potřebujeme jen 5 % primárních surovin a zbytek jsme si schopni vyrobit z už jednou použitých materiálů.
Cena
“Teoreticky lze využít až 100 % výstupů chemické recyklace, otázkou je pouze to, zda se to ekonomicky vyplatí,” upozornil Suchopa s tím, že je proces ekonomický až od určitého objemu. Zároveň předpokládá, že při projektování provozů bude tlak na to, aby byly právě ekonomicky životaschopné a pokud možno s co nejnižšími negativními vedlejšími produkty.
“Proto lze očekávat, že budoucí „tržní mix“ technologií chemické recyklace bude obsahovat provozy pracující na 50–70 % materiálové účinnosti, které budou část produktů využívat energeticky k pokrytí potřeb procesu, ale budou pravděpodobně existovat i provozy které budou dosahovat materiálové účinnosti na úrovni až 90 % a více,” dodal.
Konkrétní materiálová účinnost té či oné instalace bude definována především kvalitou vstupní suroviny. “Čím kvalitnější surovina, tím vyšší je její cena na vstupu do chemické recyklace, tím se samozřejmě zvyšuje tlak na míru využití veškerých produktů a naopak,” vysvětlil Suchopa.
Přečtěte si: Je chemická recyklace budoucností pro udržitelnost plastů?
Teorie vs. praxe
V rámci projektu Pyrekol, který Suchopa vede, se aktuálně snaží odstranit hlavní překážku fungování chemické recyklace, kterou je přítomnost halogenů. “Jsme na dobré cestě a pracujeme na dotažení průmyslové aplikace,” uvedl a předpokládá, že na začátku roku 2025 budou mít technologie pro chemickou recyklaci odpadních plastů v Česku roční zpracovatelskou kapacitu v řádech jednotek až nižších desítek tisíc tun vstupních surovin.
