Jakákoliv lidská činnost nebo produkt zanechává uhlíkovou stopu, to platí i pro plasty. Její výši ale neovlivňuje primárně materiál, ale spíše způsoby výroby. Dopady je snaha co nejvíce minimalizovat. Výrobci tak jdou vstříc nejen legislativě, ale stále častěji i společenské odpovědnosti. A v jejich počínání záleží na každém detailu.
Pro udržitelnost plastů je klíčové jejich uchování v oběhu po co nejdelší dobu. Jako základní se pro to jeví recyklovatelnost. Aby se maximalizovala, neustále se vyvíjí její efektivní varianty. Kromě mechanické recyklace funguje i chemická. Jsou právě metody rozložení molekulových vazeb pro plasty budoucností nebo chcete-li spásou?
Evropská unie a její členské státy se intenzivně snaží zabránit zbytečnému odpadu a podporovat oběhovost plastů. Legislativně regulují výrobu i odpadové hospodářství. V potravinářském průmyslu ale naráží na nutnost ochrany jídla a spotřebitele, která může budit dojem, že je v opozici s ekologickým přístupem. Opak je ale pravdou. Plastové obaly potravin dokážou naplňovat oba cíle.
Plasty jsou běžnou a užitečnou součástí moderního života. Jejich nadužívání a zejména to jednorázové se ale stalo problematickým. Důležitá je proto jejich úprava tak, aby se daly opět použít – recyklace. Ta začíná už u třídění odpadu a jeho dalšího zpracování. To má ale zatím své limity.
